Nejste přihlášen(a).
grafika
grafika Jaké to bylo na R.E.M. v Praze v srpnu 2008? (popisuje Želvák) přidal zelvak
Transparent All your happy and found apostles…

R.E.M. v pražském Edenu, 17. 8. 2008

Moje vyprávění se tradičně začne večer před koncertem, tedy v sobotu 16. 8., kdy snaživě maluji voskovkami na prostěradlo nápis, který vidíte napravo. Když fanoušek, tak fanoušek! ;-) Sbalit to nejnutnější a honem na kutě.

Přeskočme nezajímavé dopoledne následujícího dne a pokračujme na zastávce metra Strašnice, kde se nacházím po menší procházce po centru Prahy asi v 15.45. Zbývá mi dojít několik stovek metrů k místu činu. Místní asi nejen z plakátů vědí, co se v jejich čtvrti chystá, neboť paní, co mi prodává zmrzlinu, se mě ptá, od kolika to je. Moje ručně vyšívané a osobně odfláknuté tričko R.E.M. mne prozrazuje. Ještě ani nevidím stadion, když mé uši rozpoznávají známé tóny – ulicemi burácí remácká Circus Envy, a tak jdu ve směru. „Aha, fanoušci pouštějí muziku z auta nebo paneláku,“ říkám si, ale jak se blížím ke Slávii, po vyloučení možnosti reprodukované hudby je mi jasné, že se jedná o zkoušku R.E.M. Jsem rád, že i když byla takhle brzy, stihnul jsem ji (dál zaznívají Strange Currencies, Daysleeper a Living Well Is the Best Revenge – je to krásně slyšet ven), a z nějakého pocitu, že to bude jako loni, hledám okamžitě u dvou vstupů pro ty s lístky k pódiu známé tváře. Marně – oba vchody jsou plny posedávajících nadšenců, ale snad až na Andyho (byl‑li to on) kdesi skoro ve vestibulu jsou to všechno cizí obličeje. „Škoda,“ říkám si, ráno jsem si totiž přibalil super barvy na obličej, že si s nějakou grupou vyvedeme v rámci originality na tváře Hollow Many. Po chvíli chození sem tam však uznávám, že když na sebe lehce upozorním, snáz rozpoznám ostatní (a taky bude větší sranda), tak jsem si za pomoci zrcátka jednoho černého a jednoho červeného nakreslil, čímž se pro ostatní, hlavně ty ne až tolik aktivní příznivce R.E.M., stávám intenzivně probíraným obrazem „skalního fanouška“. Mnozí se ani netají tím, že nechápou, co mají ty znaky znamenat – na odpověď si museli počkat na projekci k Hollow Manovi na pódiu. ;-) Jdu ke vstupu č. 1. Z nudy a taky nepříjemného pocitu z mas pokuřujících anonymů fotím jen tak do davu, posedávám u sudoku a koukám, copak mi to slečny v areálu nadělily za bezva noviny. Do zkoušení zvuku se pouští předskokani Duke Spirit. Vedle mě sedí borec, jenž v pravidelných intervalech pokořuje hrdlo nějakého Jelzina či jiného alkoholu, což zatím nechápu, avšak při Duke Spiritech, kdy tento mladík asi jako jediný dával najevo nadšení z muziky, rychle pochopím. A známý pořád nikdo, až když se z nějakého důvodu zvedne dav ke vstupu, jakože budou pouštět, zahlédnu dvě tmavá trička, která odcházejí a zůstává za nimi poutač na afterparty. Up s Majkem? Každopádně vztyk mě přiměl, abych popadl lístek do ruky, strčil – samozřejmě taktně a nenápadně – svůj minifoťák do slipů, asi půl hodiny poslouchal více či méně absolutně nevtipné narážky nějakého tatínka od rodiny z Moravy, který vypadal, že rozbije za čtvrthodinové zpoždění sekuriťákům hlavy domácí pálenkou, a byl svědkem toho, jak mladý člen propouštěcí ostrahy prezentuje své neukojené pudy snahou o společenskou konverzaci s nějakou „english speaking“ návštěvnicí. Ještě ten cigaretový kouř z okolí a zbytečná a hloupá nervozita davu k tomu a chvílemi mám chuť se otočit a jet domů, koncert nekoncert. Ale to už se otvírají brány, lidi se rvou, ale přiměřeně, ještě jeden náramek a hup na plochu!

Tam už jsou tak první jedna až dvě řady zaplněny sedícími návštěvníky, což mi přijde tak akorát a postavím se trošku nalevo před pódium. Tady už je to trochu zábavnější – za zábradlím sedí z loňska známá tvář Stan (doufám ;-) ), vedle něj nějaká slečna, co jsem ji taky tutově někde na fóru viděl. Z mlžného oparu cigaretového dýmu za mnou (nevím, proč vůbec prohlašují areál za nekuřácký…) se za chvíli vynořuje postava mladého muže, který se mě ptá, jestli „nejsem Honza Folke“ – představený Libor se ukazuje být autorem prvních a asi jediných flashových stránek o R.E.M., které jsem si prohlížel už před drahnou dobou. S podobnou otázkou jako Libor se po chvíli vynořuje sympatická postava Simony, kterou si někteří z vás dost možná pamatují z fotky s Michaelem po minulém pražském koncertu R.E.M. Po důkladném koukání po celém areálu (tribuny se plní dosti neochotně) spatřujeme Upa – je skoro stejný jako před třemi roky – se slečnou, kterak se mistrně prodřou z nějaké sedmé až do třetí řady. Poté zjišťuji, že můj geniální plán připnout zatím v batohu schovaný transparent k zábradlí kolíčky selhává, neb zábradlí je tvořeno solidní masou kovu jen s malými průduchy. Naštěstí zavládne moje KPZ (rozuměj „krabička poslední záchrany“ – vynález pana Foglara), kam jsem si z neznámého popudu, že se to někdy bude hodit, uložil několik háčků na vánoční ozdoby. Nyní proklály plátno a já po velmi krátkém přesvědčování pana sekuriťáka (jemuž tímto ještě jednou moc děkuji za ochotu) umisťuji nápis přes mantinel – což je o mnoho šťastnější umístění, než se mu dostalo v lednu 2005, kdy se dostal před zraky naštvaných fanoušků. Velký dík i Stanovi a spol., kteří nejenže mohli plátno strhnout už při prvním výskoku u nástupu R.E.M., ale udrželi ho navíc na místě minimálně prvních pět písní koncertu. Do nástupu předskokanů si krátíme s Liborem dlouhou chvíli příjemnou konverzací o všem možném (dlužno uznat, že okolo stojící návštěvníci se takto mohli o R.E.M. dozvědět spoustu zajímavostí ;-) ), občas něco vyfotím a než se nadějeme, je 18.45 a přichází The Duke Spirit.

Předkapela je pro mě osobně milým překvapením – vzhledem k ženskému vokálu, stylu kytar i dlouhé prodlevě mezi nimi a R.E.M. sice dle mého soudu o nějaké „návaznosti jejich hudby a hudby R.E.M.“ nemůže být řeč, zato, na rozdíl od lotyšských Brainstorm, se mi jeví jako skromnější a ne tolik na „front‑osobě“ založení. Hrají energicky, zpěvačka se na nás (pár jedinců :-( ) mile usmívá, když zvedáme ruce nad hlavu, vítá nás lámaným „ahoj!“ a děkuje „diky“ (i když poté se vrátí k osvědčenému „thanks a lot“ a zní to přeci jen důvěryhodněji), a pohled na jejich bubeníka téměř s afrem, který trochu připomíná Billa Berryho, taky není k zahození. K zahození jsou jen fanoušci – prázdné, laxně se plnící ochozy a znuděné publikum oblažuje Spirity ovacemi jen při poslední písni, a to asi proto, že ví, že je poslední. Nejvíc tleská Peter Buck a Scott McCaughey, kteří jsou schovaní vpravo za kulisami a my na ně máme pěkný výhled. Peter je tam s nějakým svým novým objevem, tato dáma – doufám, že to byla ona – se pak v kožené bundě asi dvakrát prošla po pódiu. Duke Spiriti odchází a přichází ladiči, osvětlovači, kameramani, transportéři dinosaurů, vařiči Mikeova čaje či co to měl na piáně a jejich přátelé. Pouští se reprodukovaná hudba, jejíž každá mezera mezi písněmi je v očekávání příchodu R.E.M. oslavena stupňujícím se aplausem, načež pořadatelé hudbu trochu zesílí, aby bylo jasné, že „ještě ne“. Legrace byla s panem zkoušečem mikrofonu, který si pro své huhlání vybral – asi ne záměrně – chvíli, kdy hrála nějaká RnB hudba – byla z toho docela slušná rapová píseň. Sedačky se již téměř naplnily, přesto se o vyprodaném koncertu nedá mluvit. Je něco po osmé a kameraman před námi na nás dobrácky mrká – jde se na věc!

R.E.M. nastupují, přichází i ovace a These Days. Před nás si stoupá Mike, já fotím a sleduji netečné reakce publika na jednu z nejsvižnějších věcí z Lifes Rich Pageant. Michael má sako s kravatou, kterou neváhá se spikleneckým mrkáním na diváky různě povolovat a utahovat (nemluvě o vyhrnování košile), Mike svůj zdobený oděv a Peter šedou košili. „How are you?“ ptá se za odpovědi ve formě hučení publika Michael a koncert pokračuje Living Well Is the Best Revenge, která už publikum dostává víc. Michael občas jen nastaví ucho směrem k diváctvu, aby slyšel řev a hučení. Jeho hlas je výborný, ještě lepší než minule, stejně jako jeho uvolněná gesta a laškování jak s kamerami, tak s fandy pod pódiem. Ke konci písně si všímá nápisu pod pódiem a usměje se. Třetí What's the Frequency, Kenneth? je v porovnání s předchozími songy paradoxně pomalejší, Mike vesele hopsá, Michael tráví sólo robotickými tanečními manévry, Peter taky skáče. Čtvrtá – před chvílí vlastně ozkoušená – Circus Envy je milým překvapením, porefrénové „you tease, tease, tease me“ Michael směřuje publiku. Pátá Drive je malým vydýchnutím, vlny při refrénu jsou naší milou povinností. Další Man‑Sized Wreath, kterou Michael uvádí jako píseň o současných médiích v Americe, poprvé ukazuje v plné síle projekci (na pět velkých desek, mezi nimiž jsou mezery, se promítají záběry z kamer, z internetových videí a nyní i klipu k třetímu singlu z Accelerate). Mike dotahuje do detailu svůj zpěv při posledním refrénu a Michael se uznale usmívá. Nezvyklou koncertní sedmičkou je Walk Unafraid – oproti Praze 2005 důsledně albová verze, svižnější. Osmý Hollow Man působí opět jako super refrénové rozhopsávadlo, kotel je konečně vroucí, kdesi napravo se vynořují téměř tradiční A4koví papíroví Hollowmani (a také americká vlajka…). Klavírové partie jistí Scott, Michael trošku pozměňuje melodii v refrénu („believe in nothin'“). Následuje vděčný Bad Day, Michael nechá publikum hulákat do mikrofonu „á–á–áááá“, blbne na harmoniku a potom ji odhazuje. Trošku počátečního tápání přináší Ignoreland, klasika z Automatic for the People, výborná verze. Malé překvapení slibuje Michael, když pak předchází Animal – stejně jako minule zpívá Mike hlavní a Michael doprovodný hlas v refrénu, dobré je Mikeovo „robotické“ dozpívávání. Tuhle píseň nám skupina nadělila – a to tenkrát taky nebyla nejčastěji zahrávaná – i v roce 2005, těžko říci, proč v R.E.M. Praha vždy vyvolá „zvířecí pudy“, že ji automaticky zařadí do setlistu. ;-) „Tahle píseň je pro všechny, kteří musí žít mimo domov“ nebo nějak tak uvádí Michael hrábnutí do pre‑Document období v podobě Driver 8 – jeho „we're still a ways away“ ho zastihuje v melancholickém pohledu do ztracena a já si uvědomuji, že jsou to přeci jen ti samí R.E.M., které jsem viděl na minulém koncertu v Praze. Třetí sloka je malou hříčkou, když začíná „he piloted this plane in airsong like that one…“. Na další Electrolite zasedá Mike k pianu a Michael nás prosí, abychom mu ze svítících mobilů udělali během písně (nebe už bylo setmělé) hvězdnou oblohu, poté za tento zážitek děkuje (jeden z nejhezčích momentů večera). Po klasické The Great Beyond následuje opět hrábnutí do babiččiny truhly – z roku 1984 sem letí Little America, Michael, poté, co nám vypráví příběh o tom, kterak si musel její text najít na internetu a ten text byl špatně, nahrazuje některé pasáže písně prostým zařváním „FUCK!“. Nevím, jak je to možné, ale písně z Reckoning, jinak pro mě ne tolik výjimečného alba, vždycky koncert úžasně rozvlní. Číslem šestnáct je opět klasická The One I Love – Michael se vydává na pouť do publika, a vzhledem k tomu, že mě nějak moc netankuje jej omakávat, se rázem posouvám o dvě tři řady dozadu, čímž se pro mě stává focení zbytečným. Opět trošku nejistoty ohledně toho, co to hrají, s sebou bere úvod do I've Been High – krásná akustická verze, atmosféru podtrhne další Let Me In – akustická, kdy se všichni včetně Billa Rieflina srotí u piána (které ovládá Peter Buck) a Michael dostává prostor k heroickému hlasovému výkonu, za nějž by se nemusel stydět žádný operní pěvec, a také sklízí velký potlesk od publika a poplácání po rameně od svých spoluhráčů. Koncert se rychle otáčí ve svižné tempo tandemem Horse to Water (verze k nerozeznání od albové), I'm Gonna DJ (Michael opět cestuje fanoušky) a megafonové Orange Crush, kterou zezačátku Bill trošku natahuje neutrálním dumáním do bicích. Standardní část koncertu uzavírá Imitation of Life, kdy Mike při „no one can see you cry“ tváří v tvář Michaelovi publikum oblaží – s veselým výrazem v obličeji – vztyčeným prostředníkem.

R.E.M. zjevně nebaví čekat za scénou tak dlouho jako před třemi léty – vytleskávání je přivábí poměrně rychle, teď se konečně přidávají i tribuny. Lidé už to dopředu šeptají – přichází „everybody here comes from somewhere“ a to značí Supernatural Superserious (opět koncertní verze s protaženým koncem), stejně jako u další Losing My Religion (kdy Michael zase slézá k divákům) lze vidět, že není návštěvníkům neznámá. Když poté Michael zve k mikrofonu Mike Millse, je jasné, že si máme držet klobouky (aspoň Mike si ho drží ;-) – (Don't Go Back To) Rockville přináší výbornou atmosféru a mě úplně mrazí v zádech, jak skvěle countryově zní dvojhlas Mills‑Stipe. Po skončení písně Michael vesele komentuje, že chvíli nemohl přijít na to, co znamená to „ha‑ha“ místo „Rockville“, což zpíval Mike – měla to být „Praha“. Co minule nevyšlo a bylo jen přáním se nám nyní splňuje – It's the End of the World as We Know It (And I Feel Fine) je tu a s ním běsnící řev „FINE!“ („Leonard Bernstein“ a „Right!“ též nechybí). Blížíme se do finále – Michael děkuje za krásný večer, připomíná, že Praha je pro něj vždy zvláštní, stejně jako při ATS Tour (až na letošní nepřítomnost Kena Stringfellowa) představuje kapelu, sklízí potlesk a přichází závěrečný Man on the Moon, perla na závěr. Mike si s námi hraje – při refrénu nám ukazuje, jak máme mávat rukama do rytmu, a když na hru přistupujeme, usmívá se a posílá vzdušný polibek. Končí poslední sólo a kluci z R.E.M. se přichází ukázat, ruce přes ramena, dopředu na scénu. WOW!

A tady se cesty paralel od 23. 1. 2005 dělí – místo urychleného odjezdu domů chvíli nasávám atmosféru šťastných fanoušků, posedávajících na ploše (mezi nimiž se probleskne Petr Fiala, zpěvák Mňágy a Žďorp, s manželkou), a páni od úklidu mezitím odsávají noviny a kelímky, co zbyly na ploše. Mám chvilku na přetřídění myšlenek a sepsání setlistu. R.E.M. se sice vyhnuli jakékoli z našich vyhlasovaných písní (Country Feedback, So Fast, So Numb a Fall on Me), zato nás obohatili spoustou jiných výborných věcí, tak není vůbec nad čím spílat. Z nového alba zazněly vtipně první čtyři a poslední dvě skladby. Letmo mrkám přes bariéry, kampak se poděl nápis. Je pryč, a nechává mne tak v okouzleném bádání nad tím, má‑li ho nějaký uklízeč v popelnici, fanoušek na památku v batohu nebo – R.E.M.? ;-) Na každý pád jej nemusím tahat zpátky, což je hlavní…

Pomalu mizím, ještě se rozloučím se dvěma spolužáky z gymplu, co stáli na druhé straně, nakoupím v Tescu (můj stále zaneřáděný obličej vytrvale budí pozornost…) a už vytahuji svou ručně kreslenou mapku, abych našel místo konání afterparty. To statečně minu, mezitím vrazím do jiné hospody, kde shodou náhod projikují na plátně taky R.E.M., pak se ale doptám a dorážím na místo (je asi půl dvanácté). V Bowlingu v Továrně se právě z trošku unavené atmosféry izolovaných stolů konsoliduje zábava – nejdřív jsem obdarován Upem (dostávám tričko R.E.M.), poté poctěn zájmem o svou osobu (a otázkou „proč jsi zrušil ŽelRem?“, dost nespravedlivou vůči Upovi, který bude takto donucen pro zvýšení popularity asi zrušit rem.sk ;-) ) a vtažen doprostřed fanouškovstva. Doprovod nám dělá pouštění Upovy sbírky rarit a posléze mého Murmuru z notebooku. Tímto se omlouvám všem, kteří mi nebyli představeni nebo jejichž jména jsem zapomněl, když vyjmenuji lidi nejen z fór rem.sk a lide.cz, které jsem poznal – byl tam Q, Zuzka, Simona, trošku společensky opotřebený Majk asi s přítelkyní (?), trošku zklamaný Up taky s přítelkyní, poté – jak teď vím – kolega z Hradce Paranoid Android (dále PA), Babajaro a další. Měli jsme dvě originální CD Accelerate, a tak za zábavné organizace té slečny vedle Majka proběhla soutěž ve zpívání písní R.E.M. – z přednesených Losing My Religion, It's the End of the World, Man on the Moon a Find the River, které měly kytarový doprovod v podobě umění dalšího účastníka (pod přezdívkou „Try“), zabodovaly ty v podání Q a PA – a tak byla CD rozdělena. Poněvadž Try nezapřel, že kytaru rozhodně v ruce nedrží poprvé, pokračoval večer malým porušováním autorských práv, když jsme si dali Half a World Away, Walk Unafraid, Begin the Begin, The One I Love a jiné  – všechno v téměř profesionálním provedení. S příchodem druhé hodiny ranní se s námi velká část výpravy loučí – hospoda zavírá, a se sedmi dalšími statečnými se vydáváme do noční Prahy. Místní rodáci Zuzka a Q nás provádí městem, sem tam zkusíme nějaký ten otevřený bar (mnohdy vtipný, bez čaje, turecké kávy a se dvěma nezávislými číšníky ;-) ), vesele klábosíme a přemáháme únavu – po rozloučení na vlakovém nádraží zůstávám jen s Q, který mě pak doprovází na metro. O tom, že v něm vzápětí usínám, již jiný román. ;-)

Jaké z toho plyne ponaučení? Nejdýl za tři roky REPETE! :-)
Viz také: tour.remhq.com grafika Žádné komentáře
grafikaremtym = ŽelRem v. 4.0 grafikavytvořil Želvák grafikado provozu uvedeno 14. 9. 2008grafikapodporuje IE, Mozilla, Opera grafikaHTML validní grafika